Někdy stačí jen přijít. Téměř 10 tisíc herních návštěv připomnělo dětem, na čem záleží

Na některé návštěvy se nezapomíná

Kdy jste naposledy navštívili babičku nebo dědečka? Ne kvůli narozeninám, svátku nebo rodinné oslavě. Prostě jen tak.

Možná jste si společně dali čaj, prohlédli staré fotografie nebo si povídali o tom, co je nového. Nic mimořádného. Žádný velký zážitek, který by stál za zveřejnění na sociálních sítích.

A přesto právě takové chvíle mohou být pro někoho tím nejhezčím z celého týdne.

V každodenním shonu snadno zapomínáme, že ne každý má kolem sebe společnost. Zatímco my přemýšlíme, jak stihnout všechny své povinnosti, někdo jiný možná přemýšlí, kdy zase někdo zazvoní u dveří.

Někdy totiž není nejdůležitější, co společně děláme. Ale že jsme spolu.

Pomoc nemusí znamenat velké gesto

Když se řekne pomoc starším lidem, možná si představíme nákup, úklid nebo doprovod k lékaři.

Jenže pomoc může mít i mnohem nenápadnější podobu. Může to být společně strávené odpoledne, zájem o vyprávění nebo nabídka, že si zahrajeme oblíbenou hru.

Právě tyto obyčejné okamžiky připomínají, že blízkost a pozornost nejsou samozřejmostí.

A že na ně nemusíme čekat až do chvíle, kdy někdo naši pomoc skutečně potřebuje.

Papuče jako připomínka domova

Na význam domova a blízkosti upozorňuje také Papučový den, který pořádá Fórum mobilních hospiců v rámci kampaně Dožít doma.

Papuče se staly symbolem místa, kde se cítíme bezpečně, kde máme své vzpomínky a kde můžeme být se svými nejbližšími.

Letošní Papučový den připadl na 14. října. Připomněl, že i lidé se závažným nevyléčitelným onemocněním mohou díky odborné pomoci mobilních hospiců prožít závěr života doma, obklopeni svými blízkými.

Vedle osvěty o hospicové péči přináší tato myšlenka i širší otázku: Věnujeme svým blízkým dostatek času, dokud ho máme?

Děti vyrazily na návštěvu. Zatím jen virtuálně

Jak ale podobné téma přiblížit dětem, aniž by zůstalo jen u poučování?

Jednou z možností je nechat je situaci samostatně prozkoumat a objevit, jak mohou druhému člověku udělat radost.

Právě s touto myšlenkou vznikla interaktivní hra Neviditelní, kterou ÁMOS Vision připravil pro Fórum mobilních hospiců u příležitosti Papučového dne.

Děti se v ní vydávají na virtuální návštěvu babičky nebo dědečka. Samy si vyberou, koho navštíví, a poté prozkoumávají prostředí jejich domova.

Jejich úkolem je objevit dvanáct způsobů, jak mohou seniorovi pomoci nebo mu zpříjemnit den. Prostřednictvím interaktivních předmětů tak poznávají, že i běžné činnosti mohou mít pro druhého člověka význam.

Hra přitom nesměřuje jen k úspěšnému dokončení úkolu. Na konci dětem připomíná, aby někoho, koho mají rády, navštívily a udělaly mu radost také ve skutečném světě.

Protože virtuální návštěva může být začátkem. Tu skutečnou ale žádná obrazovka nenahradí.

Téměř 10 tisíc spuštění za dva týdny

Hra byla vytvořena speciálně pro interaktivní panely ÁMOS Vision, které děti využívají ve školách.

A zájem o ni ukázal, že i téma mezigeneračních vztahů lze dětem představit způsobem, který je dokáže zaujmout.

Za přibližně dva týdny provozu zaznamenala hra následující výsledky:

- 9 917 spuštění hry
- 3 006 dokončených her
- 129 hodin a 25 minut celkového měřeného herního času
- 61,8 % průměrný postup hrou

Nejčastěji hru spouštěli žáci prvního až třetího ročníku, na které připadalo 55,1 % všech spuštění. Žáci čtvrtých až šestých tříd představovali 22,5 % a sedmých až devátých tříd 22,4 %.

Při výběru virtuální návštěvy mírně vedla babička s 5 155 spuštěními před dědečkem se 4 762 spuštěními.

Čísla samozřejmě neříkají, kolik dětí následně skutečně navštívilo své prarodiče nebo jiné blízké. Ukazují ale, že se děti do připravené aktivity opakovaně zapojovaly a věnovaly jí svůj čas.

A právě to byl první krok k tomu, aby se s tématem setkaly.

Až příště půjdete kolem, zazvoňte

O úspěchu podobné aktivity nemusí rozhodovat jen počet odehraných her. Mnohem důležitější je myšlenka, kterou si z ní děti mohou odnést.

Že pomoc nemusí být složitá. Že není nutné přinést dárek ani vymyslet velký program. A že někdy stačí obyčejná otázka: „Nechceš, abych chvíli zůstal?“

Možná si některé děti při hraní vzpomněly na vlastní babičku nebo dědečka. Možná je napadlo, že by jim mohly zavolat nebo se za nimi zastavit.

To už ze statistik nezjistíme.

Ale pokud hra alespoň některým z nich připomněla, že společně strávený čas je sám o sobě hodnotný, splnila důležitou část svého poslání.

Protože nejhezčí návštěva není ta, při které stihneme udělat nejvíc věcí. Je to ta, na kterou si najdeme čas.